Jenom cesta jedna

† 02. 04. 2010 | kód autora: oqD
Z hloubky nejvyššího majestátu z tlouštky nejurostlejšího svědomí od někud kde by čest měla míti státu se tyčí obrovité, božské vědomí   Z krutého vděku, vraha k oběti z nesmrtelného chtíče po krvi asi tam kde smrt měla by ležeti však stojí muž a říká "Jen si řvi"   Z čiré průzračné radosti života z špinavé bahnité zlosti problému je to co lidé nazývají nicota která leží a nikdy nepodléhá ničemu   Z mrazivé touhy potupení z drtivé války hříchu je muž ve vodě napokraji utopení a polyká svou vlastní pýchu   Z velikého sudu neštěstí z nejmenší nádoby naděje se jen málokomu poštěstí než náhodou se něco uděje   Z univerzální misky nečeho z jednoduché lžíce žití jde o člověka, kterého už dávno omrzelo bytí   Ze samotného kůlu osoby z plného sudu vína vzhlíží pár osob ku nebi jakoby snad viděli stína   Z konečné chodby temna ze světelného konce otvoru vede jen ta cesta jedna přes krvelačnou potvoru

Vrah

† 02. 04. 2010 | kód autora: oqD
To místo, kam nikdy nikdo nechodí kde jsou jen ta dvě poschodí kde není věru čemu se smát jen tam zírat a na jednom místě stát   Přesně tam, dva kroky ode zdi kde by ti každý řek "překážíš už jdi" někde v těch místech ty stojíš ale nedá se říct že se bojíš   ikdyž není to místo na kterém světlo přebývá a kde kdo se v té pochmurné tmě rád bojívá i přesto přeze vše jde strach mimo tebe jde jen líně kolem a pozoruje taktéž jdoucí nebe   Budova to je, jak jinak, když má poschodí také se k tomu domu jedna řeka přebrodí a pak je už jen rovno rovná rovina a kolem krásná a zelená pastvina   Za domem je jak udržovaná zahrada lesík na který bych řekl jen "Paráda" zem je plná jehličí a šišek a sem tam tam zabloudí i pár lišek   Však není tam nic překrásnějšího než-li samota tichá a přívětivá jako ta nejhlubší nicota která jen to místo opanovává ikdyž někdy přestane, když jelen volává   Za takovou zvířecí drzost bych lámal vaz a kdyby se to stalo znovu, lámal bych zas to je vlastně ten jeden jediný důvod který, však měl být jen pouhý podvod   A i to ten důvod byl - podovd, ale na mojí osobu měla to být jen hra, ale oni ho chtěli pívést do horbu a já tam byl jen jako řemeslníkovo nářadí co po použití na špinavou zem se zahodí   A teď jsem zde, kde blaze mi je kde nikdo není a smrt neotravuje tě tam kde společnost máš v stromech s majestátností, kterou shledáš už jen v starých domech   Jsem Vrah, jen samá šlacha a říkám " Dávej si bacha" já nerad lidi mám a nikdy se nevzdávám   Jsem smrt, jsem vrah sem obr, jsem strach jsem zrůda, jsem kámen jsem kat, jsem plamen      

Noční chodec

† 02. 04. 2010 | kód autora: oqD
Měl život, byl mírný a klidný žil ho jak jen uměl byl dobrý, skromný a trochu hrdý a když dožil, umřel pak zakopali ho do země tvrdý   Za nedlouho byl zas venku nevěděl co se s ním stalo rukama pletl divné vzorce stačilo by už jen málo a hltal by další hlíny porce   Ale nestalo se, žil zas dál neměl paměť, nevěděl jaký život kdysi žil jen přítel slavík mu svou píseň pěl a trvalo dlouho než pochopil   Věky pynuly jak řeka která jen zrnka písku odplavuje nic nevěděl, co ho čeká co mu malíř Osud namaluje to, ze všeho nejvíc, ho leká   Díval se jak davy umírají díval se jak se davy rodí díval se když zas žili a dívat se bude až nebude lidí   Je to Noční muž Noční chodec po cestách času až na samý konec kde tunel nabývá jasu  

Zeměděj 9.

† 02. 04. 2010 | kód autora: oqD
Ozval se tupý náraz pronásleduván křupnutím, když hlava starého muže dopadla na kámen u cesty. Ozval se výkřik, když se jeden z otrhaných mužů, který jetě v ruce držel nástroj na obdělávání půdy, rozběhl k vysokému muži v plášti. Ten jen pozvedl hůl, kterou držel v rukou a stejně jako předchozímu sťal hlavu. Ostatní muži jen přihlíželi jak se půda nasákává krví. Pak se jeden z nich obrátil a dal se na útěk, následován ostatními. Muž pozvedl ruku a ten co byl nejdá lse zhroutil na zem tak aby podrazil nohy ostatním. Jakmile byly všihni na zemi přistoupil k nim muž a každému z nich prorazil hruď holí.  Oči mu přitom zářili krvežíznivou radostí. Vrah se otočil zády k hromadě mrtvol a pohlédl na vesnici, která se před ním rozkládala. V očích mu zajiskřilo a on si se potěšeným uchechtnutím promnul ruce. Otřel si konec hole a pomalým krokem se vydal k prvnímu domu. Srde mu přitom tlouklo divokým vzrušením. Kroky vesnicí temného muže byly doprovázeny křikem žen a dětí. Muži totiž umírali dříve než stačili zaznamenat černou postavu. Kreví byly postříkany zdi domů a z oken vyseli, když už ne celá těla tak aspoň jejich části. Sem tam ležel o dveře opřen mladík, který chtěl bránit svou rodinu a z břicha mu vylézaly střeva. Blíže ke středu vesnice ležela obhromná halda mrtvých dětských těliček, která jen tak bezvládně leželi jedno přes druhé. Bylo to místo smrti.   Slunce začalo zapadat a muž udělal první kroky z vesnice, která se najednou zdála bez života. Temný vrah na chvíli ukojil své touhy, ale teď byl čas na další výpravu za uhasením jeho nekonečné žízni po krvi. Nasměroval si to tedy, k další vesnici, která se skrývala za horou kousek odsud. Cestu mu však zastoupila manší a útla postava, která taktéž byla v tmavém. V očích ji však nesvítila ta krutá světélka. Muž udělal další krok v před a rachlým pohybem šivhl holí po překážce. Útlá osoba se hbytě holi vyhnula a tasila krátký meč z pochvy u boku. Vedla sek od pánvek ramenu, ale temný muž se stejně jako dříve ona vyhnul. Osoba ztratila rovnováhu a padla na jedno koleno, toho muž využil a pokusi lse vrátiz ji hůl do zátylku. Jenže opět se netrefil, ale osobě strhl pokrývku hlavy. Pod ní byly krásné dlouhá, kaštanově hnědé vlasy. Které zdobily, ještě překrásnější dívkčí obličej. "Čekal jsem že příjdeš" řekl temný muž necitelným hlasem a opět zaútočil na dívku. "Tak to mě tedy pěkně vítáš" odvětila dívka a jala se útok odvrátit. "Kolik už to je let?," křikla na něj přes údery zbraní, "pět? šest?" "Pět" potvrdil muž a pořád naléhal svými, ještě víc promyšlenějšími útoky. "Co si myslíž že tím vražděním dokážeš" pokračovala dál dívka v konvercazi, ale přitom nepolevovala ve své obraně. "Svoji moc!" vykřikl mocným hlasem a doprovdil to ještě mocnějším úderem, který dívku srazil an záda a meč ji vyletěl z rukou. Dívka se podívala vzhůru a podívala se do vítězoslavných očí svého nepřítele tyčího se nad ní. Muž však ke svému překvapení uviděl stejný vítězoslavný výraz v očích dívky ležící na zemi. Znejistěl. "Gone!!" ozval se hluboký mužský hlas. Jmenovaný se otočil a viděl jak se na něj žene jeho dřívější mistr Erwin. Nebyl schopen nic podniknout. Erwi nse k němu přiblížil a svojí dlaní se dotkl Gonovy hrudi. Nebyla v tom žádná fyzická síla, ale přesto muž padl na zem vedle dívky, která se ihned zvedla. Erwin zaklaekl na Gona přitiskl mu ruku na čelo, tak aby Gon nemohl hnout hlavou. Druhou ruku mu opět položil na hruď a zavřel oči. Gon sebou začal zmítat, jeho rudé oči začali plamenně žhnout a zjeho úst vycházel skučivý a až nepřirozeně hluboký hlas říkající jen to co bylo třeba aby ze sebe dostal Erwina. Ten se však nehnul ani o píď. "Co se stalo" zvolal Erwin po tom co konečně otevřel oči. Gon podním se začal zmítat ještě víc a jeho hlas byl ještě naléhavější. "Otám se tě co se stalo!" opakoval znovu Erwin. Pak se Gonovi zahleděl hluboko do očí a na čele se mu vykreslil vrásky. "Co jsi zač" pozměnil svou otázku. V tu chvíli se Gon uklidnil a začal se nespooutaně smát. "Kdo že jsem?! ty se ptáš kdo že jsem?" jeho smích se řazával do mysli jako pila do dřeva a pokoušel se jí rozervat na kusy. "Tys mi poskytl tuto vytrénovanou schránu a ptáš se mě kdo jsem?". Gon se uchechtl. "Jak nezdvořilé". "Ty jsi duch lesa?!" řekl Erwin a píš než jako otázku to oznamoval, protože odpověď už znal. Jeho ruka na Gonově hrudi se sevřela v pěst a pomalu prošla hrudním košem. Gonovy v očích zhasly plameny a nahradili je slzy. Erwin pak ruku vyndal. Když pět rozevřel byl vní černý, kzoucený kořen z kterého tekla průzračná tekutina. "Vítej konečně zpět" řekl Erwin a pustil dívku aby si ke Gonovi klekla. "Helen.." oslovil zkomíravým hlasem Gon dívku.  

Tma

† 02. 04. 2010 | kód autora: oqD
Černá noci plná toho co nikdo nevidí ty cos zaplnila srdce strachem který jak jinak než pochází od lidí a nasákáváš je hrůzným pachem   Ti co nemají kuráž, ani špetku odvahy co v životě nikdy nedělali nic dobrého takové ty liné a kruté povahy nenech je žít, už není co jiného   Dvanáct hodin, plus mínus, je doba umírání tak ať se ve tmě neukazují ti co chtějí přežít a pro to aby nevyšli, myslí na skomírání možná je to ještě horší než nežít   Tma však jednou příjde si pro každého vybírat si mezi nimi nebude vezme si zlého i dobrého a po tmě už nikdo nezbude   Píseň hlubokou a smutnou tma zpívat bude pro ty co vezme si na dlouho cestu s sebou až ta píseň smutná bude se rozléhat všude nakonec, jak jsem řek, zbyde jen zem pod noční klenbou        

Haleluja volej

† 02. 04. 2010 | kód autora: oqD
Až se v pekle sejdem v království temna kde noc a den jsou jedno jen nenávist je jedna   Až tam pod kotli zatopí a rozehřejí olej v kterém se budem topit my haleluja volej   Když vyschneti v hrdle od samého křiku kopej se a házej v tu pekelnou chvilku   Než se z tebe stane oběd než zaživa tě stráví očima budeš koulet v hříchu rudého hedvábí   Do Pekla jsi utek v životě i v duchu tam kam neposívtí světlo a zlo zůstává v suchu   Tak až budeš trpět v té poslední chvíli haleluja volej ke spáse své píli   V pekele zůstaneš celou věčnost však chvílí se ti stane haleluja volej Milostivý pane .  

Realita

† 02. 04. 2010 | kód autora: oqD
Za předpokladu že existují pralelní reality, které jsou tvořeny nespočetným množstvím možností bytí tohoto vesmíru. Pak vyplývá otázka že pokud by se jakýmkoli způsobem stalo že by se dvě paralelní reality setkali a nějak spolu reagovali, jesli by se vytovřilo další nespočetné množství paralelních realit, které by se skládali z párů realit a jejich obmněnách. A pokud by se nějak povědlo ať už člověku nebo přírodní cestou naprosto zničit "všechny" paralelní reality. Nemohla by se pak vytvořit jedna obrovská paralelní realita skládající se z těch co už zanikly a pokračovali v dalším svém dělení na další reality. To by pak znamenalo že jak na jednu reality ttak i navíce by se dalo pohlížet na jeden celek, čímž by existovalo něco jako základní část paralelních realit a pak obrovské svazky realit, které by se dál mezi sebou sdružovali dělily. Je ale, aspoň podle mého názoru, docela dobře možné že všechny reality jsou na sebe napojené a všechny spolu nějak reagují či se prolínají, což by zamezilo vzniku svazkových realit. Anebo jsou paralelní reality jako minulost a reagovat spolu vůbec nemusí, spíš nemůžou. Pak by se do nich nedalo nijak zasáhnout a nebylo by pak co řešit, protože se o nich nikdy opravdu nedozvíme, můžeme si je jen představit. A to co žádným možným způsobem nemůžeme zjistit pro nás neexistuje - můžeme akorát věřit (a víra není vůbec k zahození).

Zeměděj 8.

† 02. 04. 2010 | kód autora: oqD
Mysl mu obestřel tupý pocit když padal k zemi a mrak zvířeného prachu se mu zažíral do dýchacích dutin. Pocítil náraz když jeho tělo zcela dopadlo na zem, u pasu ho talčil otcův nůž a zdálky jakoby k němu doléhaly nějaké hlasy, ale nedokázal jim porozumět. Možná ani nechtěl. Otupělý stav jeho mysly ho kupodivu uklidňoval, byl mu příjemný, když nemusel pociťovat nic ze starostí, které měl předchvílí. Teď už ani nevěděl o jaké starosti se jednalo. Prostě jen ležel a užíval si klydu. Když v tu s ním někdo zacloumal, přinutil se zaostřit zrak na toho opovážlivce a rozpoznal v něm svého mystra. Jakmile spatřil jeho ustaranou tvář, vše se mu opět vybavilo. Jejich rozhovor o tom poutu které vytvořil předáním hole duchům lesa. O tom co se bude dít dál, o tom že pokud nechce po zbytek svého života tupě sloužit jejich vůli, tak by měl svou hůl dostat zpět. Teď už se naprosto probral, oči se mu zalili slzemi, jak se jeho mysl pohroužila zpátky do reálného světa. Ještě jednou pohlédl do mistrovy napjaté tváře, která teď už vypadala o něco mírněji. Za ním stála dívka, kterou vysvobodil ze spárů lesa. Usmál se na ni a ona mu śměv opětovala. "Takže...," začal Erwin a poohlédl na Gona, kterého držel za ramena, kdyby se náhodou znovu zhroutil, "...teď už vidíš první důsledky svého konání, příště pokud nebude nikdo na blízku se mohou zmocnit tvého těla i mysly". Gon se postavil, vystrčil bradu, pohlédl z okna na zelený les obklopený všemožnými kouzly a pověstmi o přízracích, obrovských vlcích a jiných věcech, kterými lidé ve vesnici strašili své děti. Gon však stanul těmto přízrakům tváří v tvář a co bylo horší, byl nuce se tam opět vrátit a vzít si od nich co jim prve dal a to silou."Dobrá vydám se zpět," řekl najednou, "ale nemám čím bych s nimi bojoval" dodal a pohlédl s nadějí na svého mistra. Erwin si povzdechl, pustil Gona a přešel k oknu kde pozroval vzlétající hejno ptáků, které vyplašila lesní zvěř. "Co mám s tebou dělat" řekl bezradně, pak se ke Gonovi otočil čelem a pokračoval. "Něco tě přece jenom budu muset naučit, ale nečekej žádné zázraky" po těchto slovech opustil místnosta zanechal Gona ve stavu naprostého zmatení. Další den ráno ho Erwin vzbudil časně s tím že začne jeho rychlo výcvik, jelikož čím déle bude jeho pouto přetrvávat tím více se mu stane nebezpečným. Zavedl ho n mítinu v lese, kam přivedl i Gonovu společnici, aby se dívala a mohla tak rozpoznat jestl ise s Gonem děje něco nesprávně nebo je to jen kouzlo, protože na tu výpravu měli jít spolu ikdyž s tím Gon zásadně nesouhlasil. Nejprve začali s jednoduchými sviky, které měli Gona protáhnout a nechat v něm kolovat energii, kteroup ak využije při kouzlení. Tyto cviky šli Gonovy dobře a proud energie, jak řekl Erwin, vněm proudil rychle a svelikou silou. Další částí výcviku byly už samotné počátky kouzlení. Nešlo o nic specifického, vodstatě šlo jen o uvolňování energie, směřování ji na různé věci a využívání ji tak jak se Gonovi zlíbilo. Bylo až divné jak snadné kouzlení bylo. Erwi nse však nezdál být překvapen, jen si něco pro sebe spokojeně mumlal, jako by odvedl skvělou práci. Rychlo výcvikem strávili jen čtyři dny a na konci těchto dnu se Gon Erwina zeptal, "Neříkal jsi snad dříve, mistře, že kouzla jsou velice obtížná? tak proč mi jdou tak snadno?" Po této otázce se na Erwinově tváři vykouzlil šibalský úsměv. "To ptoto že jsem tě dobře připravil, chlapče. Cožpak si nevzpomínáš na tvůj dřívější výcvik?" "Vždy jsem nedělal nic víc než...  " začal Gon. "... víc než každodenní věci," doplnil ho Erwin, " které tě měli naučit, všemu co čaroděj potřebuje - použití přímé cesty k tomu čeho chceš dostáhnout, jako třeba ulovení ryby holýma rukama bez zbytečných nástrojů". Až teprve teď si Gon uvědomil plný rozsah všeho co ho Erwin učil, všechcen čas, který strávil s čarodějem a pomáhal mu s domácností, se jakoby scvrknul do jediné informace a ta se Gonovi zaryla hluboko do mysli. V tuto chvíli byl z Gona skoro opravdový čaroděj, nebýt jedné vady. Chtivosti po moci.

Milovník

† 02. 04. 2010 | kód autora: oqD
Kolem ramen, kolem boků důvěru příjemnou mít něžně tisknout k sobě trochu a spolu jenom pořád být   Oko lesklé modrou barvu vprostřít vdruhý její zrak a druhé mysli ukrýt larvu co pro lásku bude vak   Kouzlem sladkým obprostírat smysly něhou změkčené a při tom mysl pozavírat v duchu je mít přečtené   Žádným citem opanován jenom tělem uchvacuje v srdi jenom pustý lán slova lásky vyzvracuje   Milý pholed ovládá jemné pohyby vlastní kousek citu postrádá v radost všechny zasní        

Beznaděj

† 02. 04. 2010 | kód autora: oqD
Sedět, nedoufat jen čekat až čas přes tebe přejde očima prázdnýma hledět říkat si : "takhle to přece nejde" ale že jinak to nejde, vědět   Jen marnit čas, ničeho nedosáhnout není nic co bys moh uchopit pak ruku v zoufalství zvedat a k cíli jenž nemůžeš pochopit sám sebe při tom nedat   Síla,a odvaha, říkaš si v duchu ale to není nic pro tebe vždy zas čeká tě podlaha už můžeš volat jen nebe pořád a pořád jen zbytečná námaha   Nakonec utečeš, vždy k tomu co znáš ta realita už tě nezajímá rukama obejmeš tu strašlivou propast co do srdce se ti pomalu vlíná již neexistuje pro tebe žádná vlast   Dlouho se tak žít nedá bez citu a bez naděje jednou třeba z tebe opadne ta věčná beznaděje a vysvitne slunce nového dne      
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.