Dlouhá cesta. Karenovi se to kdysi tyto dvě slova zdála prostě jen říkající že cesta byla dlouhá, jenže v tom byl ten omyl. Tato dvě slova totiž vjadřovala dlouhou cestu, douhá cesta není vymezena délkou ale výdrží osoby která se po této cestě vydá, takže pro mravence by dlouhá cesta byla třeba jne pár metrů, pro veverku pár kilometrů, pro člověka podle toho jak moc je houževnatý, bohužel Karen je byl dost houževnatý, vždyť je to kouzelník. Problém nastával tedy v tom že nebyl sám, druhá osoba opačného pohlaví houževnatá nebyla ani omylem, proto se Karenova dlouhá cesta proměnila v Raičinu znavující, sáhodlouhou a úmornou cestu.
Další věc byla ta že cesta na kterou se vydali neměla přesně určený cíl, tedy aspoň né fyzický cíl. Dostat se dost daleko aby po nich už nikdo nešel, to byl její cíl.Koneckonců kdo může říct že má přesně vymezený svůj cíl cesty, tím je myšleno životní cesty nebo jen dlouhodobější cesty, něco jako ambice.
Les.Všude jen samý les, nic víc.Stromy.Stromy.Stromy které míjeli byly docela už znavující a další co viděli byly stromy. Naštěstí věděli že nechodí v kruzích jedině že by nějaký pitomec vyšlapal kruhovou stezku. Něvěděli kam vede, jestli od nebezpečí nebo k nebezpečí. Což bylo dosti riskantní vzhledem jejich ubohé situaci, těžko by jeden čaroděj dokázal zastavit velký nával nepřátel. A rozhodně to Karen nechtěl zkoušet, vždyť i jeden nepřítel stačí, natož plná mračna létajícíh potvor a ještě ktomu hromadu jezdců na kon
Ta dlouhá cesta začala být dost nezáživná už před pěknou řádkou hodin, teď se to ale stalo skoro nesnesitelným.Raika každou chvíli vyluzovala kňučive zvuky a Karen ji zase každou chvilku musel připomínat kdo se jim žene v patách. Nakonec to však vzdal a jali se odpočinku.
Ať už ten odpočinek byl cokoli, dobrý nápad určitě ne.
"Ho ho hóo, naši mladí" ozval se hlas a vzápěti se z poza stromu vynořila trochu mohutná postava v černém naleštěném brnění."Vypadá to že jsme vás konečně dohnali" hlaholila dál ona postava, "takže teď půjde te semnou milí mladí" pokračovala ještě dál, pak ale zachytila nechápavé výrazy ve tvářích štvanců, "ehm, asi bych se měl ředstavit" řekla postava trochu nejistě a odkašlala si, "Jsem sir Arnold Dělobuch".
Karen si zvědavě prohlížel muže který se zdál být dobře narostlý. Něvěděl jestli je to snad vtip či co, protože nikde kolem neviděl nikoho o kom by sir Dělobuch mohl říci vypadá to že jsme vás konečně dohnali. "Ehm" odvážil se pak "o kom jste to mluvil jako o nás, respektive o vás?", podíval se mu do očí které se zdáli býti dost nechápavé, "řekl jste že jste nás dohnali" doplnil se pak. Siru Dělobuchovi to chvíli doocházelo, rozhodně nevypadal moc chytře.Pak ale prohlásil "My jsme my" a ukázal na sebe.
V tu chvíli to Karenovi došlo, tohle co před nimi stálo nebyl nepřítel, ale ani přítel. Byl to někdo kdo se plete do všeho ale přitom si nechce ušpinit ruce. Takový jistý druh zvědavce.Sir Arnold Dělobuch byl takzvaný Slíďa. Slíďově byly světoznámé postavy proplétající se velkými událostmi ale spíš jako ti co zradili ty "dobré". Sbírali velké množství informací o svém prostředí a událostech a přitom se jim dařilo vypadat hloupě. To že Slíďouše potakly bylo ještě horši než kdyby narazili na tlupu trollů.
Jedním slovem byly v hajzlu.